Na pos*aného i hajzl spadne

Poslední dobou se mi všechno sere. Vztah, teď i auto... nejprve mi zlobil chladič, když jsem jela fotit kachlová kamna na Svojanov (to byla celkem bojovka), následně mi břinkl kamínek do předního skla (to se bude muset vyměnit) a dnes mi začal cestou do práce cukat motor, takže jsem to musela otočit, jet domů a čekat na Sašu, aby mě hodil do práce. Skoro to vypadá, jako by osud chtěl, abych si pořídila nové auto. Marně čekám, až se mi povede něco pozitivního. Nejpozitivnější by bylo, kdyby přišel manžel s kytkou a oznámil mi, že mě má vlastně rád...

Zatím to bohužel vypadá, že přitahuju maximálně tak Sašova kolegu, který mi začal poměrně intenzivně psát dosti... ehm... pochybné věci. Ne že by mě netěšilo, že mám "luxusní postavu" a další luxusní věci, které tu ani nemůžu reprodukovat, ale celkem mě děsí představa, že někdo počítá, kolikrát se pro něco ohnu, aby mi mohl koukat na zadek (naposledy to prý bylo 24x... netušila jsem, že se pro něco tak často ohýbám). Nehledě na to, že aktuálně v porozchodové depresi na takové řeči ani nemám náladu. 

Rodina mi popravdě svými řečmi také moc nepomáhá - sestra mi říká, že se za pár měsíců zase dáme dohromady a uděláme si další dítě (asi vlastní zkušenost), máma mi dohazuje kolegu z práce, který bydlí kousek ode mě u rodičů (to je tak trochu red flag). No popravdě bych asi radši brala to dítě, kdybych si musela vybrat...

Deprese pokračuje

Ačkoli jsem čekala, že mi touto dobou už bude výrazně lépe, je mi spíše hůře. Nevím, přijde mi, že moje emoční reakce nabíhají nějak se zpožděním. Nejprve jsem po rozchodu měla mentalitu "no stejně na mě byl pořád ošklivej a nebudil dojem, že by mě miloval", ale to mě nějak opustilo. Aktuálně vzpomínám na to, co bylo hezké - povídání si, běžný denní fyzický kontakt, zájem. Je zajímavé, že když někoho milujete, jako byste cíleně vynechávali jeho vady. Najednou je pro vás ten člověk nejhezčí a bezchybný a bez vás si určitě najde nějakou hezčí, chytřejší, movitější, budou se spolu mít dobře a vy umřete steskem. A i když vám kamarádky říkají, že se na něj máte vykašlat a najít si někoho hezčího, chytřejšího a movitějšího, se kterým se budete mít dobře, tak vám to nějak nejde.

Zatím mi to moc nejde. Snažím se o odstup, ale je to těžké, zvláště když si musíme předávat děti, má tu dílnu a tak jsme skoro v denním kontaktu. Také se mi stýská. Jsem tu pořád sama a leze mi to na mozek. Dny jsou temnější jak za oknem, tak ve mně. Denně chodím do antikvariátu, tam mi jej vše připomíná. Ani nevím, proč tam pořád chodím - peníze z toho nemám. Asi by to znamenalo definitivní tečku a to si pořád nechci připustit...

22. 10. (zase nemám hlavu na vymýšlení názvu)

Včera Saša řekl, že teď bude prakticky neustále v Brně na trzích. Upřímně je to pro mě dost těžké a nevím, jak to budu zvládat. Dosud to bylo tak, že mi s hodně věcmi pomáhal. Uvařil, nakoupil, udělal myčku, naučil se s dětmi. Teď budu na všechno sama a bude to těžké psychicky, fyzicky i finančně. Psychicky to bude náročné i pro děti, hlavně pro Idu, která je na Sašu i na mě hodně fixovaná a je zvyklá, že bydlíme spolu. Během dne si běžně vzpomene, že nechce, aby ji dnes uspávala máma, i když je na řadě, ale že to má udělat táta - řekla bych, že je to takový její "test bezpečí".

U mě je to tak, že i když není Saša doma, nebo je v dílně, pořád jsem měla takový pocit, že tu někdo je. Těžko se to vysvětluje, ale je logické, že nemůžete být ve vztahu pořád spolu, musíte také chodit do práce a tak - ale i v takových chvílích prostě víte, že někoho máte, na koho se můžete neustále obrátit a kdo tvoří nějakou tu rodinnou základnu. Kdybych to brala prizmatem marxismu, tak nad rodinnou základnou je rodinná nadstavba, kterou tvoří právě společně strávený čas. 

Já se s tím psychicky pořád nedokážu vyrovnat. Logicky vím, že to mezi námi poslední dobou nebylo úplně stoprocentní, ale myslela jsem, že se pořád milujeme a že je to jen nějaké momentální období, jako páry mívají. Ostatně o prázdninách jsme se jednoho takového "dramatu" stali součástí, když jsme vezli Sašova kamaráda do Polska, aby se tam mohl udobřit se svou manželkou, která vyrazila na dovolenou bez něj (aby to nebylo málo zamotané, tak se svými syny a s Lexou). Tehdy jsem si říkala, jak je super, že máme takový stabilní vztah, i když občas procházíme náročnými obdobími, a teď mi připadá, jako by to byla nějaká moje iluze.